Bojíte se nahoty, nevíte, co s sebou, nebo jak dlouho uvnitř vydržet? Hoďte stud za hlavu. V mém prvním článku vás provedu tím, jak podivně moje cesta k saunování začala – od tátovy kutilské kotelny s propašovanými kameny až po finská ledová jezera.
Je mi devět let a stojím u taťky, který právě na zeď dává bílé dlaždice. Místnost, které jsme říkali kotelna – a občas také katovna pro naše domácí slepice – najednou dostává úplně jiný nádech. Pozoruju tátovo spárování za pomoci sirek, když se ke mně najednou otočí a řekne: „Tady jednou bude stát sauna!“
Co jsem si asi tak mohla v té době pod tím slovem představit? Nikdy předtím jsem se nesaunovala a saunu jsem znala jen z vyprávění od mamky. A nebyl to zrovna příběh vykreslující saunu jako věc, kterou byste nutně chtěli mít doma. Můj brácha totiž chodil v rámci školky do místní veřejné sauny. Protože si vždycky postavil hlavu, když se mu něco nelíbilo, při jedné návštěvě se ochlazujícího bazénku tak bál, že se vzpříčil u topení. Učitelky ho odtamtud musely tahat – jak jinak než s pořádným křikem.
Asi je pochopitelné, že ve mně slovo sauna moc radosti nevyvolalo. Sauna? U nás doma? Postupně jsem ale tátovi začala nosit knížky s názvy jako Sauna – stavba a provoz, Saunováním ke zdraví nebo jednoduše Stavba sauny. Některé z nich si pamatuju dodnes. Pomalu mi docházelo, že to saunování by zas tak špatné být nemuselo. A hlavně: do naší kotelny by se přece žádný ochlazující bazének nevešel, což jsem tehdy vnímala jako obrovské plus!
Když z Finska pašujete šutry
Trvalo to ještě pár let. Mezitím jsem stále dokola půjčovala knížky o saunování v místní knihovně a slepice v kotelně nadále přicházely o své krásné krky. Pak přišlo období, kdy se kolem sauny nic nedělo a já na tátovu tehdejší větu úplně zapomněla. Tedy až do chvíle mé dospělosti.
Najednou tam byla! Vyrostla v čistém duchu DIY, tedy „udělej si sám“. Kupované byly pouze přesýpací hodiny a teploměr. Ještě dnes si pamatuju, jak jsem tátovi sháněla jakousi součástku do elektrických kamen – i ta byla totiž dílem táty kutila.
A abych nezapomněla na to nejdůležitější: kameny na topení pocházely přímo z Finska! Jejich cesta k nám domů byla poněkud groteskní. Mamka je totiž přivezla v příručním zavazadle letadlem. Nikdy nezapomenu na pohledy finských celníků na check-inu, když tohle zavazadlo procházelo rentgenem. Naštěstí je slovo sauna mezinárodní, a tak se tenkrát mamka nemusela nikterak trápit s angličtinou. Odpověď celníků na dotaz, co to v tom kufru vlastně veze, byla naprosto jasná a stručná: „No přece sauna!“ Jinde na světě by se takový náklad asi nesetkal s pochopením, ale právě v zemi saun – ve Finsku – pro to měli naprosté porozumění.
Vůně dehtu a dýhové lampy
Doba se ale změnila. Osamostatnila jsem se a začala bydlet v jiném městě, daleko od svých rodičů i taťkovy DIY sauny. Vzhledem k tomu, jak málo času jsem u našich trávila, nebyly mé návštěvy sauny zpočátku nijak časté. Pokud jsem ale mohla, pozvání k saunování jsem nikdy neodmítla.
Lavice v sauně mé tělo vždycky sváděly k polehávání – když si člověk trochu pokrčil nohy, dalo se tam lehnout vcelku pohodlně. V sauně svítilo mamkou ručně vyrobené světlo z dýhy, které celému místu dodávalo neuvěřitelně útulnou atmosféru. Na tátových elektrických kamnech se pyšně vystavovaly finské kameny. S vodou na polévání se sice muselo opatrně – věděli jsme, že se musí lít jen po troškách a přímo na šutry, abychom neponičili topná tělesa – ale ten zážitek stál za to.
Z Finska jsme totiž tehdy kromě kamenů přivezli i esence a já se poprvé seznámila se specifickou vůní Terva neboli dehet. Je to vůně, která evokuje táborák a hořící dřevo. Ve finské kultuře saunování má své čestné místo, a nejen tam. Dokonce o ní existuje staré finské přísloví: „Pokud nepomůže pálenka, dehet ani sauna, je nemoc smrtelná.“
Od panelákové sauny až k vysekané díře v ledu
Saunování se mi čím dál víc dostávalo pod kůži a získalo si mé naprosté sympatie. Začala jsem ho vnímat jako smysluplné a zdravé využití volného času. Pravou, běžnou součástí života se však pro mě saunování stalo až ve Finsku.
S manželem jsme tam bydleli v panelovém domě, kde byla sauna k dispozici všem obyvatelům. Stačilo se zapsat na přesný čas a celá sauna byla jenom naše. Občas se dalo vyběhnout dveřmi rovnou na dvůr a ochladit se ve sněhu – tedy pokud zrovna nějaký napadl. Pravda je, že i do Finska už dorazilo globální oteplování. Vzpomínám si, jak jsme jednou nalákali kamarády z Čech na úžasné sněhové podmínky. Dorazili k nám s plnou běžkařskou výbavou, jenže po sněhu nebylo ani památky.
Jejich zklamání z běžkování ale nakonec přebil zážitek úplně jiného charakteru. Pronajali jsme si srubovou dřevěnou saunu přímo u jezera. Venku byla pořádná kosa, díru do ledu jsme museli vysekávat sekerou a molo jsme vyzdobili planoucími svíčkami. Sauna uvnitř ukazovala přes 110 stupňů a následný skok do ledové vody byl neuvěřitelně osvobozující. Naprostá svoboda, jen my, pár přátel a divoká příroda kolem.
Moje cesta k saunování byla sice pozvolná, ale staré finské sauny vytápěné dřevem si mě nakonec totálně získaly. Je to podobné, jako když poprvé ochutnáte výběrovou kávu – pak už se vám k „turkovi s lógrem“ zkrátka vracet nechce. Sauna se stala pevnou součástí mého života. Dnes své tělo podrobuji této očistě pravidelně a otužovací bazének, ze kterého jsem měla jako malá takový strach, naopak vyhledávám jako první.
Takhle začala moje cesta do světa saunování – od tátovy kutilské kotelny s propašovanými kameny až po finská ledová jezera. A co vy? Pamatujete si, kdy jste v sauně seděli poprvé a jaké byly vaše začátky? Napište mi to do komentářů!